Spisovatel IX. třídy

Co je to líčení? Jak poznám metaforu, metonymii nebo personifikaci? Tak to jsou otázky, které museli řešit žáci deváté třídy při psaní velké slohové práce na téma Moje oblíbené místo. Velkou radost z tématu zřejmě neměli. Výsledky však kupodivu předčily očekávání, a proto se 6 nejlepších prací dostalo do školní soutěže. Hodnocení se účastnily pátá, šestá a devátá třída. A jak hodnocení dopadlo? Na třetím místě soutěže Spisovatel IX. třídy se umístily svorně dvě žákyně – Bára Kotíková a Veronika Kotíková, na druhém místě Denisa Šromová a vítězství si odnáší Jiří Jurman. Pokud jste zvědaví, jak práce vypadají, zde jsou.

Můj pokoj

Jiří Jurman – 1. místo

Když se řekne oblíbené místo, každý si vybaví něco jiného. Někdo pláž se žlutým vyhřátým pískem a zvuk šumějícího moře, jiný naopak obchodní a kulturní středisko plné zářivých barev, zvuků, lidí, rozličných vůní a zábavy. Prostě místo, které ho naplňuje, kde se cítí dobře, klidně a bezpečně. Může to být i místo, na které má krásné vzpomínky. Zde stačí jen zavřít oči a ve své paměti se můžeme vrátit do doby, kdy nám zde bylo dobře. Pro mě je takovým místem můj pokoj.

Kdykoli vcházím do svého pokoje, vítá mě pravidelné šoupání posuvných dveří. Jako by mě zdravily a ptaly se mě, jaký jsem měl den. Přestože v místnosti jsou dvě skříně, velký pracovní stůl a postel na vyvýšené podestě, nemám pocit stísněnosti. Právě naopak, vyzařuje klid a pohodu.

Kombinaci oranžově bílých stěn doplňuje velký zelený namalovaný tank, který v oblacích prachu vyjíždí ze zdi. Jeho hlaveň ukazuje směrem k pracovnímu stolu, na kterém dominuje obdélníčkový monitor mého věrného kamaráda počítače. Na levé straně jako hradní stráž stojí starý modrý teleskop, je to již dědeček, dostal jsem ho ke svým šestým narozeninám. Nyní jsem mu dal ale novou funkci, využívám ho jako věšák pro své klobouky.

Je to moje, opravdu pouze moje, malé království, zde jsem vládcem já. A můj pokoj je mojí přesnou kopií. Mění se podle mojí nálady.  A může panovat ticho. To si většinou lehnu na kostkované polštáře a prostě jen čučím a rozjímám nad svými pocity. Takové to krásné ticho, které zpívá jako noční pták. Kouzelné ticho, ve kterém slyším svoje vlastní myšlenky. A když zavřu oči, můžu být slavným a opěvovaným bojovníkem celé galaxie nebo dobrodruhem hledajícím tajemný poklad ve stínech krásného zeleného pralesa. Celý pokoj jako by  naslouchal mým myšlenkám a chápal důležitost mého snění.

Ale většinou se po celém pokoji rozléhá hudba. Jednotlivé tóny rezonují o stěny pokoje tak silně, že se otřásají. Celý pokoj se otřásá hudbou,  jako by obr  útočil na jeho stěny a já se houpu  v jejím rytmu a najednou myslím na to, jak úžasné je mít tenhle ostrov pohody.

Mám tady všechno, co mě činí šťastným. V knihovně stojí moje knížky, seřazené jako vojáci čekající na rozkaz. Sbírka minerálů na mě upírá svoje kamenné oči a hračky, které mě provázejí už od dětství, mě vyzývají ke společné hře. Ke každé, byť sebemenší a bezvýznamnější věci v tomto pokoji, mám nějaký vztah nebo vzpomínku.

A právě vzpomínky, ty pomíjivé útržky filmu v naší paměti, tak právě ony jsou to, co mi nikdy nikdo nemůže vzít.       

Večerní rybník

Denisa Šromová  - 2. místo

Je krásný slunečný den. Každý by měl mít svoje místo, kam se může vždycky vrátit. To moje je daleko za lidskými příbytky, tam, kde vám nikdy nikdo neříká, co máte dělat, a kde jste sami svým pánem. Sytě zelená tráva a sluneční paprsky, které se odráží od hladiny rybníka vás naprosto ohromí. Celé město lemují vysoké topoly a úžasné aleje. Vždycky jsem si přála vidět tento svět z výšky. Jak to asi vypadá? Je to tak krásné jako ze země? Závidím andělům, kteří se na tuto krásnou přírodu mohou koukat den co den a ještě z takové výšky.

Nejhezčí pro mě je pohled na rybník. Je tak úžasný při západu slunce. Hladina rybníka je jako nekonečná hořící pochodeň. Ty nebezpečné červené plameny a krásná oranžová záře. Když stojím na břehu rybníka, rýsuje se mi před očima veliký kopec, na kterém již 3. století stojí malý kostelík, který vrhá stín na hořící rybník. Celý můj úžas zakončuje starodávná loďka, přivázaná ke břehu rybníka. Tak ráda bych se na ní projela. Mohla bych? Nepotopila by se se mnou? Často si pokládám tuto otázku, avšak nikdy jsem nezkusila na loďku nastoupit.

Copak to slyším? Že by to byla pěnkava? Nebo třeba sýkorka? Rychle jsem se otočila a na jednom z vysokých topolů hnízdí sýkorka a její mláďata. Sýkorka je zrovna krmila. Jak úchvatné dívat se, jak se matka stará o svoje mláďata.        Z čista jasna jsem uslyšela úplně jiný zvuk. Ne tak příjemný jako od sýkorek. Byl to orel, orel bělohlavý. Jeho velké silné drápy a žlutý ohromný zobák mě přivedl do rozpaků. Mám se raději schovat? Pomalu jsem se přikrčila mezi stromy a orla pozorovala dál. Když v tu chvíli jsem to uviděla. Bylo to tady, západ slunce. Strnula jsem při pohledu na rybník. Kapři, kteří poskakovali po hladině, se již také chystali ke spánku. Všichni ptáci jako by se najednou vypařili.

Pomalu se stmívalo. Měla bych jít domů! Nebude mít maminka strach?            I přesto jsem dál musela zůstat a pozorovat hořící rybník a dýchající pole a louky. Také se začal zvedat vítr. Viděla jsem, jak se i květiny chystají spát. Potichu mi našeptávaly, že bych měla jít také. Slunce již zapadlo za nedaleký kopec s kostelíkem.

Rozhodla jsem se jít domů. Cestou jsem potkala pár žabek, které se ještě potulovaly po silnicích. Byl to báječný den. Ovšem neodcházím domů smutná, protože vím, že to nebylo naposledy, co jsem navštívila hořící rybník a jsem ráda, že se na své oblíbené místo mohu kdykoliv vrátit.

LESNÍ TAJEMSTVÍ

Barbora Kotíková – 3. místo

Mé oblíbené místo se nachází nedaleko našeho domu- v lese. Když se rozhlédnu, není to les obyčejný, ale kouzelný. V každém ročním období mě překvapuje pokaždé jinak. A jak jsem na toto místo přišla? Jednou při jarní procházce jsem objevila vyšlapanou cestičku. Překvapením se mi zatajil dech, co jsem uviděla. Byl tam potůček, klikatící se jako had. V něm leželo pár kamenů, přes které jsem přeskočila na druhý břeh. Na druhém břehu se tyčila skála, kterou obklopovalo několik listnatých stromů.

Na jaře to tady mám nejraději. Všechno kolem mě ožívá. Zvířátka se probouzejí ze zimního spánku. Květiny rozkvétají, fouká vánek vonící jarem a je tu příjemně. Voda v potůčku je studená jako led a připomíná zrcadlo poseté diamanty. Dokonce už i ptáci přilétají z teplých krajin a vše kolem rozveselí svým zpěvem ve větvích.

V létě včeličky pilně opylují pestrobarevné květiny a zelené stromy, které se odrážejí od hladiny potůčku. Blízko potůčku se nachází mýtina porostlá kobercem zeleného mechu. Když si do tohoto mechu lehnu, pozoruji nad sebou blankytně modrou oblohu, po které se prohání stádo oveček.

Na podzim je tady už chladněji, ale zase je to tu veselé, protože všechny stromy jsou barevné. Jeden je červený, druhý žlutý a třetí dohněda. Když si sednu na nejvyšší místo skály, tak pozoruji ty krásně zbarvené stromy. Je to nádherný a nepopsatelný pohled. Škoda ale je, že už tu nezpívají ptáčci, protože odlétají do teplých krajin.

V zimě je všechno pod bílou peřinou. Voda v potůčku se mění v led a celá příroda spí. Pouze sníh mi napoví, že se tu toulala zvířátka. Občas mi dělá společnost štěbetající sýkorka.

Toto místo se mi líbí a jsem ráda, že jsem ho našla a poznala, protože je neuvěřitelné.